Nevěděla jsem to dokud mi to nedošlo

Miluj sám sebe stejně tak jak miluješ ostatní nebo nenáviď všechny ostatní stejně tak, jak nenávidíš sám sebe.

„Všechno moc resis.“ Jo lidi, tohle jsem slyšela už tolikrát, že to začínám brát jako kompliment. No vážně.
Napadá mě jen jedna otázka, ale pokládat ji nebudu. Nepřísluší mi to. Anebo snad ano?

A teď řeknu na plnou hubu. Za tohle deprese nemůžou a já si to uvědomuji. Pokud by to někomu nemohlo dojít, tak emoce je jsou to jediné co máme a také to jediné co nám po tom všem zbude.  Jen je škoda že mj to došlo tak moc pozdě. Nebo naopak moc brzy.

image

Kult kluků nahned.

Je tma jak v prdeli a vy vstáváte v 5 hodin ráno jen proto abyste byli v 6 někde v nějaký prdeli kde jste byli dvakrát v životě. Na pochcany jižní město nikdo nechce. A teď jedeme v buse do Vídně. To zní docela funny. Zvlášť když si užíváte a sdílíte místa s Kultem Kluků na hned. Posloucháte je, jak blejou zbytku autobusu peprné historky sami pro sebe. To zní fajn Jakl zábava na zbytek dne. Zbytek života. Jejich života, který skončí velmi záhy jestli nepřestanou kecat picoviny. Některý lidi chtějí jen spát. A pokud se ptáte proč sedím až vzadu tak proto ze jinde není místo. A tohle bude vražda na hned.

A nejsou to jen ty temný stránky. Někdy jim to tam prosvitne ale ve chvílích, kdy už jsou pravděpodobně mrtví.

Lidé z Pražských Holešovic.

Jo. To tak jednou člověk zavítá na Holešovice, které jsem po večerech děsivé jak pomalu plizici se cholera jezevčíka s obrnou.
A tak jsem tu potkala jednou jednu paní, která mi vlastně řekla, co mě čeká v budoucnosti. Jakmile mi řekla ze se dožiju cca 85ti let, zhrozila jsem se. S výkřikem jezisimarja jsem si vysvětlila, sama pro sebe, že tolika se dožít nechci a ze můj plán, zabít se ve třiceti, ta paní pokazila. Lidi asi rádi kazí plány. Dal mi vsevedoucne vyjevila, že se vdam ve třiceti. Dobře, to by stačilo. Ani jedno se mi nechce věřit a nevěří.

A tak jsem ji ubalila cigo a mohla jsem si vychutnat to svoje, ze kterého se pomalu stávalo uhlí.

Takovýchto lidi je po Praze tolik, jako lidí s ebolou v jižní Africe.

Když nad tím tak přemýšlím, tak říct někomu, že podle jeho očí vidí, že je to hodny člověk, je trochu matoucí. Protože takový je kazdej. Už jako miminko. Zlo je relativní pojem. A závisí na společnosti a na rodině a na všem tom možném.

A taky na jezevcikovi s obrnou.

Dobyvatelná.

Na název se mě neptejte, stejně vám nic neřeknu.

Je večer a já se trochu vylitá plížím tmou, možná je trochu smutný, že zítra mám školu od osmi. Plížím se autobusem domů a abych pravdu řekla, moc se mi tam nechce.

Protože se vrátím domů. Do života, který žiju. Třeba i za zdí. A ta linka končí. Strašnická, všichni vystupovat. A je to tady. Všechno někde končí, i ty autobusy. A tak si položím svoji poloprázdnou tašku na lavičku, kam by nikdo nic nedal. A chvíli přemýšlím nad tím, že se hned položím za tou taškou, ale je večer a zima. Vždyť je prosinec a to prostě jen tak nejde. Umrznout, ikdyž mi v těle víří ta troška alkoholu po flašce vína. Dřív jsem toho vydržela opravdu víc. A tak nakonec svoji tašku nenásleduju a radši si ubalím cigáro. A vím, že bych neměla kouřit. Ne jen kvůli tomu, že to je nezdravé, ale možná i trochu kvůli tomu, že mám astma. A deprese. A to je nemoc. Jsem nemocná a jsem z toho v depresi. Haha, jak vtipné. Nerada o tom mluvím jako o nemoci.

Dobalím si tedy, všechno si sbalim a mířím k domovu. A hele. Zmeškanej hovor. Máma. No jasně. A pak, jakoby se nic nestalo. Možná to je i kvůli tomu, že se nic nemůže stát. Lidi se nemůžou nenávidět moc dlouho, ale já se nenávidím a píšu věci na stránku, protože to je moje podzemí. A ne, nejsem šťastná. Protože už hůř být nemůže. Dobře, může. Ale já jsem ze všeho tak hrozně unavená.

Středu jsem třeba trávila tím, že jsem byla doma. Na školu se vykašlala a v omluvence mi pak stálo. Důvod nepřítomnosti: PSYCHICKY LABILNÍ. Proč ne, že jo. Protože pokud ze mě nemocnou dělat budou, budu to hrát s nimi a nebude to vůbec příjemná hra. Všichni mi vtloukají do hlavy, že tím, že jsem smutná, si hrozně ubližuju, ale tohle není normální. Nevíte, tedy, oni neví, jak to cítím. A to je na tom to nejhorší. Nevědí to. A berou to všechno ze svého pohledu. Damn it. Cvokaři musí být hrozně empatičtí. Jinak si to nedokážu vysvětlit.

A teď jak ležím v posteli a datluju do počítače věty, které mi zítra nebudou dávat sebemenší smysl, dochází mi, že jsem vlastně nenapsala to, co jsem doopravdy chtěla. Škoda jen, že jsem to zapomněla.

Všichni někam spěcháme a já se chystám spěchat s vámi. Už tu nechci zůstavat. A chci být šťastná, ale to bych nejdříve musela nabrat nějakou rychlost, aby to šlo.

A tak, jak potkáváte různé lidi, dochází vám, že nikdy nenajdete to, co doopravdy hledáte a to je na tom to nejsmutnější. V mém osudu je být sama. A propadnout se do neznáma. I já potkávám lidi. Respektive jen toho jednoho, u koho jednu chvíli hledám spásu, ale on mi ji nedá. Vím, že ne. Jen bych tomu ráda aspoň nachvilku věřila. Ale…nevěřím. Nemůžu. Protože dřív nebo později, mě moje důvěra zničí a to si nepřeju. Nemůžu být slabá kvůli němu. Nikdy bych si to neodpustila. Potřebuju od něj jen jednu věc. A vím, že ji jednou dostanu. Oba si to užijeme. A pak…

 

 

 

Sbohem a šáteček.

A možná, když si budeš přát, tak zůstanu.

 

Ale to není tvoje hra.

Neřeš tu sebedestrukci

Zápis sobotního dne a i těch předchozích
Slyším ze všech stran, ať to nedělám. Jenže já potřebuji stát nohama na zemi. Drží se, a když mi řekla, že ho až ho donutím, bude nejen naštvaný na mě ale i na sebe.
Ale už nic to nemůže zastavit. Je to rozjetý vlak nebo Ygera Dina Brewstera, ze které nevystoupí, aby zachránil Peta. A ujede.
Je trochu vtip přirovnávát svůj sex k závodnímu autu. Napáchá spoustu škody a tak ho schová. Pak ale Tobey s Ygerou vyhraje NFS Super bowl.

Jen je škoda, že nemám Ygeru a ani ten sex.

Chtěla bych legální cestou

Moc často tam nechodím. Ve dne je ta ulička snad desivejsi než v noci. Jděte a vidíte před sebou podchod, na jehož stěnách jsou hrubé podpisy od rádoby sprejeru. Trochu mě mrzí, že na Slavii jsou dvě legální plochy a ve Vršovicích další prostor pro tvorbu grafitty. Ale tahle ulička je tak moc zapadla. Tři večery jsem nad tím přemýšlela. Chodila jsem tam a malovala. A pak mi došlo, že by mě za to mohli zavřít. Nepriznavam se k trestnímu činu. Absolutně ne.
Nad tím podchodem vede vlaková trať a celkově je to v odlehlé části, ale lidi tamtudy chodí. Mlčky. Protože by se snad každý bál, že ho tam někdo okrade. Já se tam okradam o svůj čas. Ale je to zábavná krádež.

Dnes jsem to dodělala. Není to nic moc, když to člověk dělá ve spěchu.

A když jsem dneska koukala z balkonu na moji hlavní, přemýšlela jsem. Nejdřív nad tím, co bych tam mohla dodělat. Je to unikátní creepy místo, kam nikdo nikdy nejde dobrovolně.
Někde mám schovaný kontakt na jednu paní, co dělá na úřadě styk s veřejností.

Trklo mě to. A mrzí mě, že to trvalo tak dlouho.

Chci se to pokusit zařídit. Abych dostala povolení. Je to malej podchod prolezlej smutkem a určitě i pohlavními nemocemi a další havětí. A já chci, aby měl lepší kabát.

Chápu, že spoustu z vás by s tímto nesouhlasilo. Vždyť by to měli zakázat. I tento názor přijímám, ale já to musím udělat. Nebo se o to aspoň pokusit.

Stěny jsou z kamene, plné pavučin a vybledlych napisu. Jsem si jistá, že by tento malý zásah trochu pribrzdil vnitřní rozklad tohoto místa.

A proto mi držte palce. Časem se pokusím.